Читаем C'il Zero полностью

„Ahoj, zlato.“ Reid za nimi zavrel dvere, zamknul a pomoc'i k'odu znovu aktivoval bezpecnostn'i syst'em. Az pak se otocil zpet na Mayu. „Hust'y provoz nebo ne, chci, abys mi vzdycky dala vedet, kdyz se zpozd'ite.“

„Zbytecne vysilujes,“ zabrucela.

„Pros'im?“ zamrkal prekvapene. „Mysl'im, ze si pletes vysilov'an'i se starostlivost'i.“

„Ale no tak,“ odsekla Maya. „T'ydny n'as nespoust'is z oc'i. Od doby, co ses vr'atil, jsi jako posedl'y.“

Jako vzdy mela pravdu. Reid byl vzdycky ochranitelsk'y otec a kdyz jeho zena a jejich matka pred dvema lety zemrela, tenhle jeho instinkt se zdvojn'asobil. Ale pred ctyrmi t'ydny se z neho stal extr'emne ochran'arsk'y rodic, kter'y ze sv'ych det'i nespoust'i zrak a (aby byl upr'imn'y) je dokonce trochu panovacn'y.

To vsak priznat nehodlal.

„Moje mil'a, zlat'a dcerko,“ zacal naoko hubovat, „postupne n'am dosp'iv'as a budes se muset dozvedet jeden tvrd'y fakt – ze nekdy se proste pletes. A pr'ave ted se pletes.“ Krive se usm'al, ale ona nikoliv. K uvolnen'i napet'i mezi sebou a sv'ymi dcerami mel ve zvyku pouz'ivat humor, ale Maya ho tentokr'at presla.

„Kdyz mysl'is.“ Prosla preds'in'i a vydala se do kuchyne. Bylo j'i sestn'act a na svuj vek byla ohromne inteligentn'i – nekdy se dokonce zd'alo, ze pro sv'e vlastn'i dobro az pr'ilis. Mela Reidovy tmav'e vlasy a cit pro dramaticnost, v posledn'i dobe se vsak zd'alo, ze zac'in'a m'it sklony k pubert'aln'i 'uzkosti, nebo minim'alne k n'aladovosti… povetsinou zpusoben'e kombinac'i Reidova nepretrzit'eho dohl'izen'i a zcela zjevn'eho faktu, ze jim nerekl pravdu o tom, co presne se stalo pred mes'icem.

Sara, mlads'i z jeho dvou dcer, se vydala nahoru po schodech. „Jdu si udelat 'ukoly,“ rekla tise.

Reid zustal v preds'ini s'am. Povzdechl si a oprel se o b'ilou zed. Kvuli jeho dcerk'am ho bodalo u srdce. Sare bylo ctrn'act let, byla sladk'a a pln'a zivota, ale kdykoliv zacali mluvit o tom, co se stalo v 'unoru, ztichla nebo rychle opustila m'istnost. Jednoduse se j'i o tom nechtelo mluvit. Pred nekolika dny se j'i Reid pokusil nab'idnout, ze j'i domluv'i schuzku s terapeutem, neutr'aln'i tret'i stranou, se kterou si bude moct promluvit. (Samozrejme by to byl doktor zamestnan'y u CIA.) Sara odm'itla se strucn'ym „ne, d'iky“ a odbehla z m'istnosti, nez se Reid zmohl na dals'i slovo.

Nen'avidel se za to, ze pred sv'ymi detmi mus'i skr'yvat pravdu, ale bylo to nutn'e. Krome agentury a Interpolu nesmel nikdo zn'at skutecnost – ze pred necel'ym mes'icem znovu nabyl c'ast sv'e pameti jako agent CIA pod kryc'im jm'enem Kent Steele, mezi pr'ateli a kolegy zn'am tak'e jako agent Zero. Kvuli experiment'aln'imu pametov'emu supresoru, kter'y mu implantovali do hlavy, Reid t'emer na dva roky ztratil vesker'e vzpom'inky na to, ze by kdy byl agent Kent Steele. Pak mu vsak to zar'izen'i vytrhli z lebky.

Vetsina vzpom'inek na zivot Kenta Steela byla st'ale ztracen'a. Byly tam, zamcen'e v nejak'em zapadl'em supl'iku v jeho hlave, ze kter'eho tu a tam neco uniklo jako z prot'ekaj'ic'iho kohoutku, obvykle po nejak'em vizu'aln'im nebo verb'aln'im podnetu. Brut'aln'i zpusob, jak'ym mu pametov'y supresor vytrhli z hlavy, mu provedl neco s limbick'ym syst'emem a kvuli tomu se mu vzpom'inky nevr'atily vsechny najednou – a Reid za to byl skutecne r'ad. Na z'aklade toho m'ala, kter'e vedel o sv'em zivote jako agent Zero, si nebyl tak docela jist'y, ze chce, aby se mu vsechny vzpom'inky vr'atily. Jeho nejvets'i obavou bylo, ze by se mu mohlo vybavit neco, na co nechtel vzpom'inat, neco, ceho litoval, nebo zr by si vzpomnel na nejak'y pr'isern'y cin, s vedom'im kter'eho by Reid Lawson jednoduse nedok'azal z'it.

Krome toho byl od tech ud'alost'i v 'unoru velice zanepr'azdnen'y. CIA mu pomohla prem'istit jeho rodinu. Po n'avratu do Spojen'ych st'atu ho spolu s dcerami poslali do Alexandrie ve Virginii, jen kousek od hlavn'iho mesta Washingtonu. Agentura mu pomohla zajistit pozici pomocn'eho profesora na Georgetownsk'e univerzite.

Od t'e doby byl v jednom kole: musel dcer'am zar'idit n'astup do skoly, zvykat si na novou pr'aci a stehovat se do nov'eho domu ve Virginii. Reid se vsak vsemi mozn'ymi zpusoby snazil rozpt'ylit, takze si pro sebe vytv'arel vsemozn'e aktivity. Vymaloval pokoje. Vylepsoval jejich spotrebice. Koupil nov'y n'abytek a nov'e skoln'i uniformy pro devcata. To vsechno si mohl ted dovolit; CIA mu vyplatila tucnou c'astku za jeho 'ucast v zastaven'i teroristick'e organizace jm'enem Amun. Bylo to v'ic, nez si za rok vydelal jako profesor. Pen'ize mu vsak prich'azely v mes'icn'ich obnosech, aby to nikdo bl'ize nezkoumal. V'yplata, kter'a mu prich'azela na 'ucet, se na prvn'i pohled tv'arila jako odmena za konzultace od falesn'e nakladatelsk'e spolecnosti, kter'a tvrdila, ze chyst'a s'erii historick'ych ucebnic.