Читаем C'il Zero полностью

„Dobre. Dobre.“ Khalil se zesiroka usm'al. Jeho zuby byly dokonale b'il'e a pod jasn'ym svitem slunce z'arily. „Nez se rozejdeme, Omare, prok'azes mi tu cest a pomodl'is se se mnou?“

Khalil pozdvihl ruku a Omar ji uchopil. Byla tepl'a a hladk'a. Im'am zavrel oci a jeho rty se zacaly pohybovat tich'ymi slovy.

„Im'ame?“ rekl Omar t'emer septem. „Nemeli bychom se otocit k Mekce?“

Khalil se znovu siroce usm'al. „Dnes ne, Omare. N'as prav'y a jedin'y Buh mi dal sv'e svolen'i; dnes mohu st'at tv'ar'i k tobe.“

Oba tam chv'ili jen st'ali a tise se modlili, otocen'i celem k sobe. Omar c'itil, jak mu na oblicej dopadaj'i tepl'e slunecn'i paprsky a na tichou minutu, kter'a n'asledovala, si pomyslel, ze neco uc'itil, jako by ho po tv'ari hladily neviditeln'e prsty samotn'eho Boha.

Khalil byl v polokleku a oba st'ali ve st'inu mal'eho b'il'eho letadla. Dovnitr se vesli jen ctyri lid'e a nad kr'idly melo vrtule. Omar takhle bl'izko letadla jeste nikdy nebyl – a tohle letelo z Recka do Spanelska, coz bylo tak'e vubec poprv'e, co Omar v nejak'em letadle sedel.

„Dekuji ti za to.“ Khalil vymanil ruce z chlapcova sevren'i. „Nyn'i mus'im j'it, stejne jako ty. All'ah te doprov'azej, Omare, m'ir s N'im a m'ir s tebou.“ Stars'i muz se na nej jeste jednou usm'al a pak se otocil a nastoupil po kr'atk'e rampe do letadla.

Motory se nejdr'iv se skucen'im nastartovaly a pak presly v hlasit'y rev. Omar o p'ar kroku ustoupil a letadlo se rozjelo po mal'e ranveji. Sledoval ho, jak nab'ir'a rychlost, rychleji a rychleji, az se zvedlo do vzduchu a nakonec 'uplne zmizelo.

Kdyz Omar osamel, vzhl'edl a uz'ival si paprsky dopadaj'ic'i na jeho oblicej. Bylo teplo, tepleji, nez obvykle v tomto rocn'im obdob'i b'yv'a. Pak se vydal na sest a pul kilometru dlouhou pes'i t'uru, kter'a ho zavede do Barcelony. Cestou si s'ahl do kapsy a jeho prsty se zlehka, ochranitelsky ovinuly kolem malick'e sklenen'e ampule.

Omar si nemohl pomoct a prem'yslel, proc za n'im All'ah neprisel s'am. Nam'isto toho byla Jeho zpr'ava pred'ana prostrednictv'im Im'ama. Veril bych tomu? pomyslel si Omar. Nebo bych si myslel, ze se mi to jenom zd'a? Im'am Khalil byl zbozn'y a moudr'y a dok'azal rozpoznat znamen'i, kdyz se nejak'e naskytlo. Omar byl mladick'y, naivn'i kluk, kter'emu bylo teprve sestn'act let a kter'y toho o svete vedel pram'alo, obzvl'ast pak o z'apadne. Mozn'a, ze nebyl hoden slyset hlas Boha.

Khalil mu na cestu do Barcelony dal svazek eurov'ych bankovek. „Dej si na cas,“ rekl mu star'y muz. „Kup si neco dobr'eho k j'idlu. Zaslouz'is si to.“

Omar neumel spanelsky a znal jen p'ar z'akladn'ich fr'az'i v anglictine. Mimo to nemel hlad, takze m'isto toho, aby se sel po pr'ichodu do mesta naj'ist, nasel si lavicku s v'yhledem na Barcelonu. Posadil se na ni a zamyslel se nad t'im, proc ze vsech m'ist zrovna tady.

Mej v'iru, rekl by mu Im'am Khalil. Omar se rozhodl, ze ji m'it bude.

Vlevo od nej st'al hotel Barcel'o Raval, zvl'astn'i, kruhovit'a, fialov'ymi a cerven'ymi svetly zkr'aslen'a budova, z jej'ichz dver'i vych'azeli lid'e v elegantn'ich satech a jin'i zase vch'azeli. Neznal ho jm'enem; vedel jen, ze vypad'a jako v'abnicka, ke kter'e jsou z'amozn'i hr'isn'ici pritahov'ani jako mury k plameni. Sedet pred n'im mu dod'avalo s'ilu a posilovalo jeho v'iru, aby byl schopn'y udelat to, co bylo nevyhnuteln'e.