Читаем C'il Zero полностью

Renault se usm'al. „Necekal bych, ze se ve virologovi skr'yv'a tak romantick'a duse,“ podivil se.

„Tyhle dve veci se navz'ajem nevylucuj'i, synu.“ Doktor se m'irne zamracil. „A presto… nemysl'im si, ze je to pr'ave Claudette, kter'a ti ned'a sp'at. Jsi z'adumciv'y mlad'y clovek, Renaulte. Nejednou jsem si vsimnul, jak se d'iv'as na vrcholky hor, jako bys na nich hledal odpovedi.“

„Mysl'im, ze jste pri v'yberu oboru studia sl'apl vedle,“ rekl Renault. „Mel jste se st'at sociologem.“ 'Usmev mu zmizel ze rtu, kdyz dodal: „Ale m'ate pravdu. Tuhle 'ulohu jsem neprijal jen proto, abych mohl pracovat s v'ami, ale tak'e proto, ze jsem se zasvetil jist'emu z'ajmu… z'ajmu, kter'y je zalozen na v'ire. M'am vsak obavy, kam me tahle v'ira muze dov'est.“

Cicero vedoucne pok'yvl hlavou. „Jak jsem rekl, v nasem pracovn'im oboru je casto nutn'y odstup. Clovek se mus'i naucit lhostejnosti.“ Polozil mlad'ikovi ruku na rameno. „Ber to jako radu od nekoho, kdo uz neco m'alo zazil. V'ira je siln'a motivace, to jiste, ale nekdy n'am emoce mohou zast'init 'usudek, otupit mysl.“

„Budu si d'avat pozor. Dekuji, pane.“ Renault se nesmele usm'al. „Cicero. Dekuji.“

Najednou ve vys'ilacce na stole za nimi hlasite zapraskalo a ticho, kter'e se pod pl'atenou strechou rozhostilo, prerusil zkreslen'y hlas.

„Doktore Cicero,“ ozval se zensk'y hlas r'iznut'y Irsk'ym pr'izvukem. Volala jim Dr. Bradleeov'a z nedalek'eho naleziste, kde prov'adeli vykop'avky. „Neco jsme odkryli. Tohle mus'ite videt. Doneste krabicku. Konec.“

„Hned tam budeme,“ rekl Dr. Cicero do vys'ilacky. „Konec.“ Usm'al se na Renaulta jako otec na syna. „Vypad'a to, ze dnes zacneme o neco dr'iv. Meli bychom se obl'ect.“

Oba muzi odlozili kel'imky s jeste horkou k'avou a posp'ichali do kevlarov'eho cist'eho prostoru. Vstoupili do preds'ine, kde si obl'ekli z'arive zlut'e protichemick'e kombin'ezy, kter'e jim poskytla Svetov'a zdravotnick'a organizace – WHO. Jako prvn'i si nat'ahli rukavice a plastov'e boty, kter'e tesne pril'ehaly k z'apest'im a kotn'ikum, pot'e overal, kapuci, a nakonec oblicejovou masku a respir'ator.

Obl'ekali se rychle ale v tichosti, a t'emer s n'aboznou 'uctou, jako by v tom kr'atk'em casov'em 'useku prosli nejen promenou fyzickou, ale i ment'aln'i. Jako by bezstarostn'e zertov'an'i vymenili za v'azn'e rozpolozen'i nutn'e k jejich pr'aci.

Renaultovi se protichemick'e kombin'ezy vubec nel'ibily. Pohyb v nich byl pomal'y a pr'ace zdlouhav'a. Ale k jejich v'yzkumu byly nezbytne nutn'e. Meli lokalizovat a overit jeden z nejnebezpecnejs'ich organizmu, kter'e lidstvo zn'a.

On a Cicero vysli z preds'ine a vydali se ke brehu Kolymy, pomalu plynouc'i mraziv'e reky, kter'a se vinula na jih a m'irne na v'ychod od horsk'eho hrebenu a smerem k oce'anu.

„Ta krabicka,“ rekl najednou Renault. „Skoc'im pro ni.“ Rozbehl se zp'atky k pr'istresku pro vzorkovnici, dvema prezkami zajistenou krychli z nerezov'e oceli, kter'a mela na kazd'e z sesti stran natisten'y symbol pro biologick'e nebezpec'i. Priklusal zp'atky k Cicerovi a oba znovu vyrazili na cestu k m'istu vykop'avek.

„Zaslechl jste, co se nedaleko odsud stalo, ne?“ zeptal se Cicero pres svuj respir'ator behem chuze.

„Slysel.“ K Renaultovi se to hl'asen'i doneslo. Pred peti mes'ici se nejak'y dvan'actilet'y chlapec z m'istn'i vesnice napil vody z Kolymy a kr'atce pot'e onemocnel. Nejdr'ive si vsichni mysleli, ze reka je nec'im kontaminovan'a, ale kdyz se zacaly projevovat symptomy, obr'azek se zac'inal vyjasnovat. Jen co se zpr'ava o dan'e nemoci donesla ke WHO, okamzite vyslali t'ym vedcu a zacalo vysetrov'an'i.

Chlapec se nakazil prav'ymi nestovicemi. Konkr'etne druhem, kter'y modern'i clovek nikdy nevidel.

Vysetrov'an'i vedce zavedlo k mrsine karibu pobl'iz brehu reky. Po pecliv'em testov'an'i byla hypot'eza potvrzen'a: karibu zemrel pred v'ice nez dvema sty lety a jeho ostatky se staly souc'ast'i permafrostu. Nemoc, kter'a se v nem us'idlila, zmrzla spolu s telem a upadla do sp'anku – az do doby pred peti mes'ici.

„Je to jednoduch'a retezov'a reakce,“ rekl Cicero. „Kdyz rozt'aly ledovce, hladina reky a teplota zacaly stoupat. To posl'eze rozmrazilo permafrost. Kdo v'i, co na n'as v tech kusech ledu muze c'ihat? Starod'avn'e druhy organismu, kter'e jsme nikdy nevideli… je zcela mozn'e, ze nekter'e z nich jsou mnohem stars'i nez lidstvo samotn'e.“ V doktorove hlase bylo slyset napet'i, kter'e neodr'azelo pouze jeho znepokojen'i, ale hranicilo se vzrusen'im. Konec koncu to bylo jeho zivobyt'i.

„Cetl jsem, ze v roce 2016 nasli antrax v pitn'e vode, kam se dostal z rozt'at'eho snehu,“ okomentoval to Renault.

„To je pravda. K tomu pr'ipadu jsem byl pridelen. Stejne jako k v'yskytu spanelsk'e chripky na Aljasce.“

„Co se stalo s t'im chlapcem?“ zeptal se mlad'y Francouz. „V tom pr'ipadu s prav'ymi nestovicemi pred peti mes'ici.“ Vedel, ze chlapce spolu s dals'imi patn'acti lidmi z jeho vesnice dali do karant'eny, ale tam hl'asen'i koncilo.