Читаем C'il Zero полностью

„Dobre.“ Nat'ahla se na spick'ach a pol'ibila ho na tv'ar. „Uvid'ime se pak.“ Zam'irila ke dver'im, ale pak ji jeste neco napadlo. „V'is, mozn'a by neuskodilo, kdybych se naucila str'ilet ze zbrane, jen pro pr'ipad nouze…“

Zvedl prst jej'im smerem. „Nepreh'anej to.“

Krive se usm'ala a zmizela v hale. Reid se p'ar minut jen tak potuloval kolem. Boze, jeho dcerky rostly pr'ilis rychle. Za dva roky bude Maya ofici'alne dospel'a. Brzo prijdou auta, placen'i vysok'e a… dr'iv nebo pozdeji kluci. D'ikybohu na tohle zat'im jeste nedoslo.

Kdyz m'iril ke Copley Hall, rozptyloval se obdivov'an'im architektury kampusu. Nebyl si jist'y, jestli ho nekdy vubec omrz'i, jen se tak proch'azet po univerzite a uz'ivat si pohled na budovy z osmn'act'eho a devaten'act'eho stolet'i, z nichz mnoh'e byly postaven'e ve Rom'ansk'em slohu, kter'y ve stredoveku vl'adl Evrope. Na kr'ase tomu vsemu dod'aval fakt, ze byla polovina brezna a ve Virginii se v tuto dobu menilo pocas'i, takze teploty stoupaly na deset, m'isty az patn'act stupnu, kdyz bylo skutecne hezky.

Jeho role pomocn'eho profesora obvykle spoc'ivala v tom, ze predn'asel pro mens'i tr'idy o petadvaceti az triceti studentech, kter'i byli prim'arne zameren'i na historii. Zameroval se na predn'asky o v'alk'ach a cas od casu zaskakoval za profesora Hildebrandta, kter'y mel definit'ivu a casto cestoval kvuli knize, kterou psal.

Nebo je mozn'a tajn'ym clenem CIA, zauvazoval Reid.

„Dobr'e r'ano,“ rekl hlasite, kdyz vesel do tr'idy. Vetsina studentu uz byla na sv'ych m'istech, kdyz dorazil, takze posp'ichal dopredu, postavil svou brasnu na stul a shodil ze sebe sv'e tv'idov'e sako. „Jdu o p'ar minut pozdeji, takze se na to hned vrhneme.“ Byl to skvel'y pocit, b'yt znovu ve tr'ide. Tady byl ve sv'em zivlu – alespon v jednom z nich. „Urcite mi nekdo z v'as rekne, co bylo s ohledem na pocet mrtv'ych tou nejv'ic znicuj'ic'i ud'alost'i v historii Evropy?“

„Druh'a svetov'a v'alka,“ rekl nekdo okamzite.

„Jedna z nejhors'ich celosvetove, to jiste,“ odpovedel Reid, „ale Rusko na tom v tomto ohledu bylo hure nez zbytek Evropy, co se t'yce c'isel. Co dals'iho mi reknete?“

„Mongolsk'y vp'ad do Evropy,“ rekla bruneta s cul'ikem.

„Dals'i dobr'y odhad, ale vy vsichni prem'ysl'ite jen o ozbrojen'ych konfliktech. Co m'am na mysl'i j'a, je mnohem m'ene antropogenn'i; v'ic biologick'e.“

„Cern'a smrt,“ zamumlal blond'ak v prvn'i rade.

„Ano, spr'avne, pane…?“

„Wright,“ odpovedel kluk.

Reid se usm'al. „Takze pan Wright? Hezk'e jm'eno.“

Kluk se ost'ychave usm'al a zakroutil hlavou.

„Ano, pan Wright m'a pravdu – cern'a smrt. Pandemie d'ymejov'eho moru vypukla ve Stredn'i Asii, prohnala se po Hedv'abn'e stezce, byla dovlecena do Evropy krysami na palub'ach obchodn'ich lod'i a ve ctrn'act'em stolet'i zabila odhadem sedmdes'at pet az dve ste milionu lid'i.“ Chv'ili jen prech'azel, aby zduraznil, co pr'ave rekl. „V tom je velk'a disproporce, no ne? Jak mohou b'yt tahle c'isla tak daleko od sebe?“

Bruneta ve tret'i rade m'irne zvedla ruku. „Protoze pred sedmi sty lety nemeli kancel'ar pro sc'it'an'i lidu?“

Reid a nekolik dals'ich studentu se zasm'ali. „No, jiste, to je pravda. Ale je to z c'asti tak'e proto, jak rychle se mor s'iril. A t'im mysl'im, ze v'ice nez tretina populace Evropy vymrela behem dvou let. Abych v'as uvedl do perspektivy, bylo by to, jako by vyhladili cel'e v'ychodn'i pobrez'i a Kalifornii.“ Oprel se o svuj stul a zalozil si ruce. „V'im, co si ted mysl'ite. ‚Profesore Lawsone, nejste vy n'ahodou ten chl'apek, co m'a prij'it a mluvit tu o v'alce?‘ Ano, a pr'ave ted se k tomu dostanu.

„Nekdo zm'inil Mongolsk'y vp'ad do Evropy. Cingisch'an kr'atkou dobu vl'adl tomu nejvets'imu souvisl'emu imp'eriu v cel'e historii a behem let, kdy mor r'adil v Asii, jeho s'ily t'ahly na z'apadn'i Evropu. Cingisch'anovi je pripisov'ano prvenstv'i v pouzit'i neceho, co dnes klasifikujeme jako biologickou v'alku; pokud se mu nejak'e mesto nechtelo podvolit, jeho arm'ada katapultovala morem nakazen'a tela pres hradby a pak… jim stacilo jen chv'ili pockat.“

Pan Wright, ten blondat'y kluk v predn'i rade, znechucene ohrnul nos. „To nemuze b'yt pravda.“

„Je to pravda, ujistuji v'as. Obl'eh'an'i Kafy, kterou dnes zn'ame jako Krym, 1346. Vid'ite, r'adi bychom si mysleli, ze neco jako biologick'a v'alka je nov'y koncept, ale nikoliv. Nez jsme meli tanky, drony, jadern'e hlavice nebo dokonce streln'e zbrane v modern'im slova smyslu, meli jsme, ehm… oni meli, ehm…“

„K cemu m'as tohle, Reide?“ pt'a se vyc'itave. V jej'ich oc'ich je v'ic strachu nez zloby.

Pri zm'ince slova „zbrane“ mu mysl'i n'ahle probleskla vzpom'inka – ta sam'a jako predt'im, ale ted jasnejs'i. V kuchyni v jejich b'yval'em dome ve Virginii. Kate neco nasla, kdyz ukl'izela prach z jedn'e vetrac'i sachty.

Na stole lez'i zbran – mal'a, str'ibrn'a dev'itimilimetrov'a LC9. Kate na ni ukazuje jako na neco proklet'eho. „K cemu m'as tohle, Reide?“

„To je… jen na ochranu,“ lzes.

„Ochranu? V'is vubec, jak to pouz'ivat? Co kdyby to nasla nekter'a z holek?“

„Nenasly by –“